Za nejstarší princip sázky není pokládán vklad peněz na předem nejistý výsledek určité události za účelem dosažení zisku, nýbrž podstoupení rizika za účelem dosažení určitého cíle. Záznam o původní podstatě sázky, která spočívala v materiálním ručení v případě prokázání opaku našeho tvrzení, můžeme najít v Bibli, v příběhu o soudci Samsonovi. O tom, že sázeli již staří Řekové, vypráví ve svých dílech známý řecký básník Homér. Sázení jako běžné téma zmiňuje později i Shakespeare ve svém Hamletovi. Jako jedna z nejstarších a zároveň i největších sázek bývá některými autory uváděna válka, kde se v banku ocitaly nejen osudy jednotlivých království, ale i lidské životy. V podstatě jakákoli soutěž nebo sportovní klání vybízí ke vzniku sázky. Některé soutěže byly dokonce pořádány právě z toho důvodu, aby měli lidé další příležitosti k sázení. Oblíbenými byly pro sázkaře různé běžecké a dovednostní soutěže, řecké zápasy, kohoutí i medvědí zápasy a později zejména koňské dostihy.
Na anglických dostizích se také postupně rozvíjel novodobý sázkařský přístup. Dostihům předcházely nejprve malé závody, dle záznamů se roku 1511 u města Chesteru konal závod o stříbrný zvonek, který připadl nejlepšímu jezdci. Již tenkrát přihlížející zvažovali šance jednotlivých účastníků závodu a sázeli se mezi sebou. Dalším stupněm v rozvoji dostihů byl takzvaný match, což je závod pouze mezi dvěma koňmi. Majitelé koní vysílali své svěřence na trať a zároveň mezi sebou uzavírali sázky. Jeden z prvních takových závodů proběhl v roce 1635 v londýnském Hyde Parku, kde se spolu střetli koně pánů Prettymana a Haverse. Každý z majitelů vsadil na svého koně stejnou částku, potenciální výhru pro vítěze představoval dvojnásobek vkladu. Ve stejném roce se konal první novinami zaznamenaný match mezi koňmi pana Michaela Hudsona a jistého duchovního otce. Sázení mělo na rozvoj dostihu příznivý vliv, jelikož si žádný z majitelů koní nemohl dovolit pravidelně prohrávat v matchích, což je nutilo k vyšší profesionalitě.
Předmětem sázek ovšem není a ani v minulosti nebyl pouze sport, v díle Algernona Bourkea History of White’s je mimo jiné zdokumentována klubová kniha sázek, která obsahuje záznamy o jednotlivých sázkách z let 1743 – 1878. Členy White’s klubu byli přední muži tehdejší společnosti, jejich sázkařská kronika obsahuje široké spektrum předmětů sázek, z nichž některé jsou zvláštního charakteru. První sázka z 5. října 1743, která je v knize zmíněna, byla na to, že vévodkyně vdova z Marlborough přežije vdovu z Clevelandu. Vedle takovýchto sázek „na přežití“ jsou v knize uvedeny například sázky, která žena dříve porodí, na uzavření manželství, ale i na rozvod, na změnu počasí, na výsledky bitev a voleb, na šachové partie, na budoucí cenu ovsa. Na přelomu 18. a 19. století byl častým předmětem sázek Napoleon. Členové klubu sázeli na výsledky Napoleonových bitev, na délku jeho života, na délku jeho působení v čele francouzské vlády, atd.
Sázky uzavírané ve White’s klubu i sázky na dostihové matche měly jedno společné, vždy je mezi sebou uzavíraly osoby opačného názoru. S rozvojem dostihového sportu se postupně rozšířilo startovní pole, namísto dvou koní jich stálo na startu více než deset. Dostihy se během 18. století staly společenskou událostí a těšily se velké oblibě. Lidé, kteří si chtěli vsadit na svého favorita, museli hledat oponenta s odlišným pohledem na šance jednotlivých koní, který by byl ochoten s nimi uzavřít sázku. Tento složitý a nepraktický proces odpadl se vznikem profese bookmakera. Prvním známým bookmakerem byl Harry Ogden, který od roku 1794 začal pracovat v Newmarket Heath. Každému zájemci nabíral sázky na jakéhokoli koně startujícího v závodu. Veškeré sázky zapisoval Ogden do speciální knihy, na základě této činnosti vznikl dodnes užívaný pojem bookmaker, „ten, kdo dělá knihu“. Přestože Ogdenova aktivita přiblížila možnosti sázet dalším lidem, na počátku 19. století stále převažovaly sázky mezi jednotlivci, zejména mezi příslušníky bohatých vrstev, majiteli koňů a jejich přáteli. Při uzavírání sázek, u kterých nedocházelo k okamžité platbě, docházelo často ke vzniku dluhů. Takové pohledávky byly v Anglii právně nevymahatelné až do roku 1845, kdy vznikl nový herní zákon, který obsahoval opatření podporující bookmakery v takových případech, ti tak mohli požadovat platbu předem. Tehdy se v Anglii objevily první sázkové pobočky, ty ale musely být zanedlouho zrušeny na základě sázkového zákona z roku 1853.
Po dalších sto let tak mohli v souladu se zákonem sázet pouze přímí návštěvníci dostihů. Sázení u bookmakerů mimo závodiště bylo poté dlouhou dobu ilegální, přesto však nadále praktikovanou a těžko kontrolovatelnou činností. V den dostihů například bookmakeři připevňovali svou nabídku s kursy na stromy v Hyde Parku a sázkaři zde hledali mezi stromy nejvýhodnější kursy. Běžně si bookmakeři udržovali svou stálou klientelu, nové zákazníky z bezpečnostních důvodů přibírali jen na doporučení a důkladně si prověřovali jejich důvěryhodnost a kredibilitu. Vedle toho využívali služeb tzv. běžců, kteří pro ně na rozích ulic, v hospodách či klubech shromažďovali sázky od klientů. S účinností od 1. května 1961 byl v Anglii povolen provoz sázkových kanceláří. Ačkoli podléhal provoz poboček různým omezením (nutnost udržovat zatemněné výlohy, nebo zákaz klientům zdržovat se po umístění sázky v prostorách sázkové kanceláře), během prvního půl roku od povolení bylo otevřeno na deset tisíc poboček. Dnes je jich v Anglii zhruba stejný počet, stojí po boku běžných obchodů
a staly se určitou součástí britské kultury.
V devadesátých letech dvacátého století zasáhl oblast kursového sázení rostoucí význam internetu. V roce 1994 vytvořila vláda karibského ostrova Antigua a Barbuda právní rámec pro vznik internetových sázkových kanceláří na jejím území a začaly zde zakládat svá sídla první společnosti nabízející internetové sázení. Počet internetových sázkových kanceláří se velmi rychle rozrostl, vznikl ovšem problém v podobě nepřipraveného právního prostředí pro přeshraniční sázení, proto dodnes vznikají a přetrvávají spory mezi vládami jednotlivých zemí a zahraničními firmami provozujícími internetové sázení „na jejich území“.
Zdroj:
ASHTON, J. The history of gambling in England. London Duckworth & CO, 1898.
HORÁČEK, M. Království za koně. Olympia, 1986.
HAIGH, J. Taking chances: winning with probability. Oxford University Press, 2003.
HORÁČEK, M. Los a sázka. Fortuna, a.s., 2000.
HEY, S. Our national love affair: a history of the betting shop. 5.4. 2008, The Independent.
Ladbrokes, The Ladbrokes story.
Antigua Online Gaming Association.
